Planeta Země - Sopky

Erta Alé

    Nad Affárskou proláklinou, krajinou hrůzy a smrti, se zdvihá řetěz aktivních sopek. Nejaktivnější z nich je nepřetržitě aktivní čedičová štítová sopka Erta Alé. Žádné zábradlí, žádné stezky. Tady jste na vlastní pěst a ve velkém nebezpečí - jen vy a teplota přes 50°C, a nepřetržité a ohlušující erupce z lávového jezera. To je sopka Erta Alé.

   Podle zpráv nemnohých Evropanů se zdá, že jedním z nejpřízračnějších míst Afriky je Affárská proláklina, nazývaná také Danákilská. Leží na východě Etiopie, ve vějířovitě otevřeném riftovém údolí Velké příkopové propadliny, která postupně klesá až na 170 metrů pod úroveň hladiny nedalekého Rudého moře. Je to ztracený svět téměř bez vody, jen s řídkými trsy vegetace, která vyrazí ze země po krátkých deštích. V nejhlubších místech prolákliny leží téměř neskutečné, vysychavé jezero Karum, pokryté stejně jako jeho široké břehy břehy solnými kůrami, které sahají do hloubky až několika set metrů. Zbytek vody, silný solný roztok, je zbarvený jedovatými barvami rozpuštěných minerálů. Neskutečně působí i vývěry sirných pramenů žluté až citronově nazelenalé barvy, obklopené malými hrázemi podobné krasovým jezírkům a protkané mnoha průduchy, jimiž jako miniaturními krátery unikají horké výdechy síry a sirné roztoky.

   Okolní poušť pokrývají rozlehlá lávová pole, vrstvená z opakovaných výlevů do příkrovů desítky metrů silných. A tyto původně kompaktní pokryvy protínají hluboké paralelní trhliny, při povrchu široce rozevřené, směrem do hloubky se zužující, které dokazují, že zlomové údolí se v této oblasti velice energicky rozevírá. A dojde-li v geologické budoucnosti k odtržení východní části Afriky, podobně jako byl asi před 100 miliony lety odtržen ostrov Madagaskar, začne celý proces štěpení kontinentu právě tady. Rozevřené riftové zlomy, mohutná sopečná činnost, zemětřesení a poklesávání zemských ker pod úroveň mořské hladiny jsou velmi jasnými příznaky.

Kamenitá, temná poušť, propadlá do horkého pekla pod tisícimetrové strmé svahy Etiopské vysočiny, je k životu velice nehostinná. V horkém, slaném skeletu půdy živoří jen pár druhů nejodolnějších rostlin a ve dne, pod žhnoucím tropickým sluncem , kdy teploty vystupují nad 50°C, se mohou pohybovat jen ti, kteří se po dlouhé generaca přizpůsobovali extrémním podmínkám. Evropanů zavítá do těchto míst málo, rozhodně méně, než při expedicích na Mont Everest. Proto není divu, že první zevrubnější zprávu o této podivné krajině přinesla až tříčlenná výprava Brita L. M. Nesbitta a dvou Italů, kteří v roce 1928 patrně jako první Evropané přešli Danákilskou proláklinu a stanuli před skupinou sopečných hor Erta Alé.

Tyto impozantní sopečné kužely vyrostlé na mohutném zlomu v délce kolem 80 kilometrů patří po vulkánech Virungy k druhému nejaktivnějšímu sopečnému ohnisku celé Velké příkopové propadliny. Samotná sopka Erta Alé, podle které je celá sopečná skupina pojmenována, proslula velkými erupcemi v letech 1960 a 1970-71. Protože však leží v tak odlehlé a málo obydlené končině, zprávy o její aktivitě zveřejněné cestovatelem W. Thesigerem málokoho zaujaly.

Mnohem čtenější bylo sugestivní a dramatické vylíčení Nesbittovy výpravy, které vyšlo knižně v roce 1934. Dnes bude nutné brát je s rezervou, ale tehdejším čtenářům reportáž poprvé přiblížila obraz tamní krajiny a ještě dnes vypovídá o hrůze Evropanů z místních obyvatel, Affárů, kteří měli na počátku 20. století pověst krutých a krvelačných válečníků. Přitom tito lidé byli a jsou hodni obdivu, když dovedou po generace žít v prostředí, jehož pouhou návštěvu považuje Evropan za hrdinský čin.

Nesbittova výprava vyšla s průvodcem a několika velbloudy z oázy Aussa na řece Awash a postupovala na sever přes poušť, a to bez dostatečných zásob vody. Putovali jen v noci a za svítání, zatímco přes den se zvířata i lidé schovávali pod skály jako hmyz pod kameny, aby unikli vražednému slunci. Zdá se však, že strach, který jim naháněla poušť, nebyl nic proti hrůze, jakou v nich vyvolávaly "vysoké, bíle oděné postavy affárských bojovníků, neúprosných jako krajina sama". Ale nakonec se přece jen dočkali odměny za své utrpení. Jednoho večera, když klesl zvířený prach, naskytl se výpravě úchvatný pohled - z bílé pouště se zvedal věnec sopek. Průvodce zašeptal jejich jméno Erta Alé - "kouřící hory". Zdálo se, jako by majestátní kužely hor ozdobené chocholy kouře odcházely v němém zástupu kamsi k obzoru.

Dramatické líčení pochodu k sopkám přes lávové pole, které připomínalo černé zmrzlé moře, je patrně úlitbou dobové zálibě čtenářů v hrůzostrašných historkách. Sklovitě křehká láva je známa z mnoha míst na zemi, říká se jí provazová. Při výlevu je řídce tekutá a po utuhnutí se snadno láme ve střepy ostré jako sklo.

Po výstupu k dýmajícímu jícnu sopky Alé Nesbit napsal: "Za zády jsme měli věčný oheň, před sebou solnou pláň a krajina na nás působila neutěšeným až děsivým dojmem. Byla to země hrůzy."

Cenná naleziště soli

Danákilská proláklina, pouštní krajina s řetězem sopek Erta Alé, je jedním z nejméně pohostinných koutů naší planety. Je to vyprahlá, solí pokrytá pláň, z velké části ležící pod úrovní hladiny moře. V nedávné minulosti byla dokonce součástí Rudého moře, dokud se na pobřeží nezvedlo Danákilské pohoří, které přerušilo spojení bývalého Danákilského zálivu s mořem. Voda uvězněná v bezodtoké pánvi se postupně vypačila a zanechala na původním mořském dně vrstvu soli.

Protože se občasná spojení s mořem opakovala, a dosud část mořské vody do prolákliny prosakuje, vrstvy soli narůstaly. Navíc občasný déšť spláchne další sůl z výše položených míst do nejnižšího místa, a tak v okolí jezera Karum jsou solná ložiska údajně až 3 kilometry hluboká. Každoročně se rozloha jezera na krátké období zvětší až na délku 72 kilometrů. Na březích v té době tryskají ze země horké, převážně sirné prameny. Jejich zdrojem je dešťová voda. Ta proniká puklinami do hloubky, kde se setkává s horkými výdechy plynů unikajících z magmatu, a vroucí, obohacená rozpuštěnými minerály, se vrací na povrch.

Kde se nachází: Etiopie

Souřadnice: 13°36'24.3"N 40°39'41.9"E

GPS: 13.606750, 40.661639