Planeta Země - Majáky

Majáky nejsou jen ukazatelé směru. Námořníci v nich vidí laskavé oko přítele připomínající jim, že nebezpečí je už za nimi.

Maják na ostrově Maatsuyker

Dál na už jih není nic než tma a také ještě běsnící moře a řvoucí vichřice. Příští kus pevniny je až Antarktida.

Maatsuyker je skalnatý ostrůvek odtržený od Tasmánie, polapený mezi Tichým a Indickým oceánem. Je divoký, neobydlený, nepřístupný, někteří mu říkají Samotář jižních moří, ačkoli South Solitary je ve skutečnosti název australského ostrova ležícího šestnáct set kilometrů severněji, který má k obydlenému místu blíž.

Maatsuyker je ostrov větru – čelí stálým vichřicím o rychlosti dto kolometrů v hodině. Vichry skučí a hučí v běsnící bouři a někdy jsou tak silné, že dokáží porazit člověka. Z majákové útulny strhávají střechu, rozbíjejí okna a otřásají věží tak mohutně, až má člověk pocit, že se maják užuž zřítí.

Ani o blesky tu není nouze. John Cook, strážce majáku, který na Maatsuykeru sloužil osm let, se svěřil, že nejstrašnější okamžik svého pobytu na ostrově zažil, když věž zasáhl blesk a Cooka síla úderu mrštila proti proti zdi. V důsledku jiného blesku, který udeřil v roce 2015, nešel v majáku celý týden proud.

Přesto prožil John Cook na ostrově i příjemné a slastné chvíle, například když pozoroval motýly a velryby, sleoval na noční obloze jižní polární záři nebo se kochal jedinečnými západy slunce.

Život na ostrově jsem miloval, neboť jsem si uvědomoval, že mé tělo je živější než tělo těch, kdo dlí na pevnině. Lidé se ptali, jak dokážeme snést tu nudu a tu samotu, ale udržovat smysly v neustálé pohotovosti je vskutku povzbudivé a podnětné.

Když tady roku 1891 byl postaven maják, jediný prostředek komunikace s vnějším světem představovali poštovní holubi. Posílali se do Hobartu po třech v naději, že alespoň jeden z nich dorazí do cíle. Kromě toho nebyla obsluha majáku vůbec jednoduchá. Vystoupat 125 schoců do lucerny, zažehnout olejové lampy, každých dvacet minut dopumpovat plyn, aby světlo mělo potřebný jas a sílu. Tato činnost se prováděla každou noc, dokud v majáku nezavedli elektřinu a nevyměnili lampy. Od té doby se rybářské lodě z jižní Tasmánie orientují podle světla, které je mnohem smutnější. Podle Cooka to předznamenalo začátek konce. Příchod elektřiny přidá jeho zaměstnání na seznam vymírajících profesí.

John Cook vydal své paměti pod názvem Poslední strážce majáku (The Last Lighthouse Keeper). V pětaosmdesáti letech se jeho modré oči stále upírají k obzoru. V závěti vyjádřil jedno přání: navěky odpočívat na Maatsuykeru.

Původní maják byl v roce 1996 zmodernizován. Ačkoli je nový maják automaticky poháněn sluneční energií, v nedávné době byl spuštěn dobrovolnický program, díky kterému může na ostrově po dobu šesti měsíců bydlet dvojice osob. Tito dočasní obyvatelé ostrova se zavazují vykonávat činnosti spojené s obsluhou majáku, údržbou zařízení a meteorologickým měřením. V prvním výběrovém řízení bylo přijato více než tisíc žádostí.

V roce 2012 vyšla sada známek s majákem, na kterých jsou ptáci žijící na ostrově. Je to připomínka, že na ostrově Maatsuyker jsou extrémní podmínky s neustálým bušením bouří přicházejících z jižního oceánu, ale také že je ostrov plný života.