Planta Země - Pouště

Poušť Pinnacles

Do ticha malé pobřežní pouště v jihozápadní Austrálii ční tisíce vápencových sloupů. Jen občasný vzdech, nebo zakvílení větru naruší tajuplné ticho pouště Pinnacles. Slečna Tea v tom velkém množství podivných vápencových útvarů pohřbených v poušti, vidí zakleté legie. Vápencové sloupy zde stojí jako kamenné náhrobky, strnulý les roztodivných kamenů uprostřed krajiny bez vegetace, bez známky života nebo lidské činnosti, všude jen zářivě žlutý písek, čeřený větrem a podivně tvarované kameny, které byly po tisíciletí pohřbeny v moři písečných dun. Poušť Pinnacles, patrně nejméně navštěvovaný australský div přírody, leží severně od Perthu, asi dvě hodiny jízdy od nejbližšího pobřežního města Cervantes. Je součástí národního parku Nambung, který kromě písečné pláně zahrnuje i pobřeží porostlé hustou vegetací. Dostat se do pouště Pinnacles není snadné, ale veškeré útrapy cesty vynahradí jediný úchvatný pohled na tuto zakletou poušť podobnou měsíční krajině, ve které ostré stíny znásobují grotesknost kostrbatých tvarů. Z pohyblivé písečné pláně trčí vzhůru zašedlé kameny vysoké od jednoho do pěti metrů a zádumčivě střeží tajemství ukrytá v zemi už desítky tisíc let. Pronikneme-li hlouběji do této pobřežní pouště, její barvy se začnou měnit, šedá ustupuje zlaté. Některé kameny jsou velké jako auto, jiné jako dům, ale jsou tady i sloupky drobné a tenké jako tužky. Na ploše čtyř čtverečních kilometrů jsou jich tisíce, a každý je jiný. Mají nejen různé tvary, ale i povrch - některé jsou hladké, jiné porézní. Je tu skupina podobná obrovským lahvím mléka připraveným k odvozu pro neexistujícího mlékaře. Jinému uskupení se říká Silueta přízraků - uprostřed kruhu duchů se tyší sloup Smrti, který se s ostatními jakoby radí. I další názvy jsou velmi konkrétní, ale ne tak děsivé - Velbloud, Klokan, Zubní stoličky, Brána, Zahradní zeď, Indiánský náčelník nebo Sloní noha. Ačkoli všechny ty skalní sloupy jsou staré tisíce let, k jejich odhalení z písečného nánosu došlo nejspíš až ve 20. století. Do roku 1956, kdy na ně narazil historik Harry Turner z Perthu, se o nich zřejmě nevědělo nic jiného, než co se v náznacích šířilo ústním podáním: první holandští osadníci prý v této oblasti viděli cosi, co považovali za rozvaliny velkého města.

Z 19. století se o těchto vápencových sloupech nezachovala jediná zpráva. Pokud by byly už tehdy viditelné, určitě by o nich věděli pasáci dobytka, kteří pravidelně honili stáda pobřežní písečnou trasou směrem do Perthu. A poblíž pláně Flourbag bylo napajedlo s odpočívadlem pro honáky.

Velmi blízko této oblasti se v letech 1837-38 pohyboval badatel George Grey, který se později stal guvernérem Jižní Austrálie. Ačkoli si vedl deník s puntičkářskou přesností, o žádných skalních sloupech v něm neí zmínky.

Podle odhadu odborníků jsou tyto kamenné pilíře staré 25.000 až 50.000 let a kromě současné doby musely čnít nad povrchem ještě nejméně jednou, protože u paty některých sloupů se našly uchycené mušle a předměty z doby kamenné. Stáří mušlí bylo radiouhlíkovou metodou stanoveno přibližně na 5.000 let. Tehdy musely být sloupy odkryté, ale později se zřejmě ponořily na několik tisíciletí zpět do písku, protože ve folkloru australských domorodců se nevyskytují. Nezmiňuje se o nich ani holandský mořeplavec Abraham Leeman, který roku 1658 v této oblasti najel na mělčinu. Přitom si do deníku zaznamenal existenci dvou velkých návrší, Severního Hummocku a Jižního Hummocku, která leží v blízkosti této pobřežní pouště. Kdyby byly vápencové sloupy vidět, určitě by se objevily v jeho záznamech.

Vítr, který vane pouští a ustavičně přeskupuje jemný písek, některá tajemství pouštních dun odhaluje a jiná zakrývá. Proto není vyloučeno, že za několik dalších století skalní sloupy opět zmizí v moři písku. Pro případ, že se tak stane, je už jejich podoba zdokumentována slovem i obrazem.

Slečna Tea se však vždy ptá, táto jak to tady vzniklo? A Jakub vykládá.

Původní surovinou byl křemičitý písek a mořští měkýši, například kuželnatky a koráli, kterým se dařilo v teplých mořích před 700 tisíci až 120 tisíci lety. Po uhynutí se jejich schránky rozpadly na vápenatý písek, který se mísil s pískem křemičitým a společně pak vytvořily široké pásmo pobřežních dun.

Po určité době - díky vlhkým zimám a suchým létům - se tu rozbujela vegetace. Duny zpevnila síť kořenů a zetlelé rostliny vytvářely humus. Zimní deště se vsakovaly do písku a rozpouštěly vápnitou příměs. Každá kapka vody s sebou nesla do spodních vrstev písku rozpuštěný uhličitan vápenatý, kterým slepovala písečná zrna v nižších polohách a postupně je zpevňovala. Rostliny, které odčerpaly z vápnité vody oxid uhličitý, srážení vápence ještě víc urychlovaly, a tím se vytvořila vrstva tvrdšího vápence u hladiny podzemní vody. Puklinami v této tvrdší vrstvě se draly kořínky rostlin a kolem nich se tvořil další vápenec. Pohyb písku tuto vegetaci nakonec zasypal, kořeny zetlely a v okolním vápenci zanechaly kanálky. Ty mpomalu rozšiřovala prosakující voda . Povětrnostními vlivy část vápence zvětrala a zachovaly se jen odpolnější části. Těmito zachovalými zbytky jsou ony pilíře a sloupy, které se objevily, když byl písek po dlouhé době zase odvát. Na mnoha sloupech jsou vidět barevně odlišné pásy i reliéfní římsy, které vyznačují pohyby dun a jejich sklon.

Slečna Tea chvíli přemýšlela, a potom spokojeně řekla: "Takže tyto vápencové sloupy po staletí formoval déšť a kořínky rostlin". Ještě se šla naposledy projít a rozloučit se s touto pouští. Tento strnulý les roztodivných kamenů uprostřed zářivě žlutého písku při zapadajícím slunci si slečna Tea uchová v paměti už navždy.

Jak se sem dostanete

Výchozím bodem bude nejspíš Perth. Zde je vlakové nádraží i letiště. Nejlepší způsob je půjčit si zde auto a vydat se směrem na sever k městu Cervantes. Před ním je odbočka k poušti Pinnacles.

Cesta na mapě AllTrails

https://www.alltrails.com/explore/map/pinnacles-desert-35a12c4

Poloha: západní Austrálie

Souřadnice: 30°36'09.2"S 115°09'22.8"E

GPS: -30.602556, 115.156333