Planeta Země - Život na hranici extrému

Tarahumaré - lehkonozí lidé

    Slečna Tea stojí v pohoří Sierra Madre Occidental u zaprášené pěšiny a udiveně hledí za běžícím mužem. Potom kolem ní proběhne žena v dlouhé sukni, a když kolem ní proběhne rychlým tempem malý chlapec a ještě se na ni usmívá, tak se obrátí na Jakuba a jen řekne: "Táto?" Jakub už ví, že od něj čeká nějaké vysvětlení a proto začne vykládat.

Jsou to nejrychlejší a nejvytrvalejší běžci jaké leze spatřit. Jejich schopnost jim pomohla vytvořit evoluce během tisíce let. Tato schopnost spočívá v odlišné nervové soustavě, která rozvíjí vytváření aerobní energie, přeměňuje tuk na energii, buduje vytrvalost a výdrž, a posiluje schopnost podávat velký výkon delší dobu. Není to třeba o svalech nebo dynamice běhu, je to hlavně díky dokonalé nervové soustavě.

Jejich běžecká výstroj je přitom dost neobvyklá a ve specializovaných běžeckých obchodech se nesežene. Nosí volné haleny a ve vlasech pestrobarevné pásky, chodí bosi nebo v té nejprostší obuvi. Jsou to původní obyvatelé osamělého horského světa u řeky Ubique v pohoří Sierra Madre Occidental. Oni sami si říkají Rarámuri, což znamená doslova "rychlonozí". V tomto označení se odráží jejich unikátní atletické schopnosti. Při cestách mezi izolovanými sídlišti rozmístěnými daleko od sebe dokázali během několika dnů uběhnout vzdálenost i několika stovek kilometrů. Tarahumarové vedou dodnes poměrně izolovaný život stranou od událostí a vývoje moderního Mexika. Na 50.000 jich žije stále tradičním způsobem života zemědělců a kočovných pastevců v jeskyních, pod skalními převisy, případně v jednoduchých dřevěných či kamenných chatkách daleko od civilizace.

Při výročním svátku Rarapipama se koná závod, při kterém muži běží 300 km asi 70 hodin a za běhu před sebou kopají dřevěný míček. Při těchto svátcích se vždy vypije velké množství kukuřičného piva Tesqüino a v sázkách se často prohraje dobytek a někdy i vlastní sandály. Oslavy s během, pivem a sázkami jsou u Tarahumarů velmi časté, jejich vyvrcholením je indiánská oslava příchodu jara, která časově spadá do křesťanských Velikonoc. Tarahumarové se ze svých odlehlých sídlišť scházejí v misijní vesnici, kde provádějí stovky let staré náboženské rituály, při kterých prosí božstvo Tata Dios o déšť, kukuřici a dobré zdraví. S kůži pokrytou namalovanými bílými tečkami se indiáni snaží svými bubínky probudit Tata Dios ze spánku. Stupňující se rytmus bubnů povzbudí božstvo, které pomiluje svou ženu a nechá své posvátné semeno spadnout na Zemi jako déšť pro životně důležitou kukuřici. Déšť nemůže přijít bez tesqüina, to ale nelze připravit bez kukuřice a kukuřice nemůže vyrůst bez deště - to je ve zkratce životní filozofie Tarahumarů. Tesqüino je potrava, lék, afrodiziakum i oběť pro bohy. Pije se při každé příležitosti - při křtech novorozenců stejně jako při pohřbech nebo při prosbách o uzdravení lidí a zvířat.

Tak jak se říká, na zdraví.